Publikováno: 21-10-2015
Autor: Zbyšek Petržílek

ZPRÁVA ZE SOUSTŘEDĚNÍ KARATISTŮ SHOTOKANU NERATOVICE

Hlásím se z rekreačního areálu Poslův Mlýn poblíž Doks, kam jsem přijela navštívit početnou skupinu karatistů klubu Shotokan Neratovice na jejich letním soustředění.


Po jednodenním pobytu ve společnosti těchto sportovců, jsem si udělala jasný obrázek o tom, jak tady těch téměř sto padesát lidí funguje.


Tréninkový den začíná třem nejvýkonnějším skupinám klubu už v 6.30 h ráno, kdy vždy jedna skupina jde na ranní výběh do lesa (nejstarší oddíl 10 km) a dvě zbývající odcházejí do tělocvičen na ranní trénink kata (sestava technik). Po tréninku, je čeká doplnění vydaných kalorií v jídelně, kde už posnídali vedoucí a zbylé, převážně mladší dětí, které„raňáky“ nemají. Těmto dětem,začíná trénink od 9.00h. Nejmenším, a z pravidla i nejmladším, tvoří převážnou část dopoledního tréninku cvičení a hry rozvíjející obratnost, koordinaci pohybu, reflex a koncentraci. Tréninkové skupiny starších a zkušenějších dětí se už zdokonalují v karate samotném. Po těchto skupinách jdou na trénink dvě ze tří, které měly ranní tréninky, a po nich ti nejstarší (a jak jsem se dozvěděla i nejzkušenější a nejlepší). Áčko klubu tvořené převážně dorostem a juniory. Stejně jako na snídani, se tyto skupiny na obědě střídají, takže i přes velký počet „účastníků zájezdu“ všechno běží, jak na drátkách. Líbí se mi systém, kde na trénincích za děti zodpovídají trenéři a mezi tréninky mají děti na starost vedoucí. Z legrace jim všichni, „i ti starší“, říkají teto nebo strejdo jako ve školce. Po obědě je povinný polední klid, který ale unaveným karaťákům rychle uběhne. A nastává pro mne naprostý chaos. Dozvídám se, že se jedná o tzv. klanové hry.


Všichni jsou na začátku soustředění rozděleni do samurajských klanů, které mají pravá japonská jména i původní historické znaky rodů. Po dobu celého pobytu mezi sebou bojují o právo podepsat se na vlajku Šóguna. Soutěže a hry, které připravuje početná skupina vedoucích, jsou různého zaměření. Některé jsou na logické myšlení, některé na obratnost nebo na kreativitu.


Od 3.h odpoledne se zase všechny skupiny vystřídají na odpoledních trénincích. Nižší skupiny trénují karate, běhají v lese na čas nebo formou překážkových běhů, rozvíjí obratnost a vytrvalost. Béčko posiluje s vlastní hmotností formou kruhových tréninků nebo rozvíjí výbušnost na žebřících a překážkách. Áčko už může vzhledem k věku posilovat s kettebely, činkami, pneumatikami a palicemi, medicinbaly a expandery. Jak jsem se dozvěděla, musejí všichni v závodních týmech po prázdninovém volnu nabrat formu tréninky zaměřenými na rozvoj dynamické síly. V 6.h večer začíná večeře a opět si téměř 150 lidí nepřekáží. Po večeři je jen nástup, kde se předá pošta a zařídí potřebné formality a pak už je volný program. Děti mohou být okolo chatek, hrát v tělocvičně na tatami nebo mohou jít na „letní kino“ do druhé tělocvičny, kde promítají se dětské filmy. Starší většinou spí, protože jsou tak unavení, že na nic jiného nemají sílu. Vedoucí a trenéři se večer scházejí na verandě chatky a probírají dnešní i zítřejší program.


Po dni mezi karatisty mám dvojí pocit. Na jednu stranu vůbec nechápu, proč sem ty děti dobrovolně jezdí. Náročnější program si snad už pro ně vymyslet nemohli. Na druhou stranu chápu až moc dobře, jak se sem musejí všichni těšit. Lepší kolektiv lidí si snad nedovedu ani představit. Odjíždím od karatistů Shotokanu plná zážitků, unavená ale pozitivně naladěná…. A vlastně jim i tak trochu závidím.


J.Š.



Nahoru