Publikováno: 17-05-2007
Autor: Mariana, Týna, Lucka

Jarní soustředění SK Shotokan St. Splavy 2007

Jednoho krásného dne naše partička "sportovců" (sensei je na tohle slovíčko alergický :-)) vyrazila na už roky prověřené soustředění nedaleko Máchova jezera… Samotný odjezd byl velice netroufám si říci, že chaotický, ale všude lidi a autobus kde ?.... Když už jsme se konečně "nalodili" a podařilo se nám vyjet, tak jsme museli schovat promáčené kapesníčky a zachovat se jako správní samurajové.. Cesta byla dlouhá až předlouhá, sluníčko nám škvařilo do decentně přehřátého autobusu a my, plní optimismu a v očekávání všech nástrah, jsme probírali témata typu.. "Ty kufry za námi vypadají naprosto bezpečně.?!"

Konečně dobraje se cíle jsme čekali na pokyny těch z "hora".

Byli jsme rozděleni na háďata (ti,co zůstali na hlavní chatě…tímto se omlouvám senseiovi a spol.) a na větší hady…Neboli ty, co byli ochuzeni o teplý přísun potravin přímo u nosu. A tito chudáci museli choditi temným lesem a prodírati se hrůzostrašnými nástrahami tohoto prostředí (šikovně uložené kořeny a klouzající listí jsou nejlepším přítelem pro tvá kolena).

Každý den na nás čekala s otevřenou náručí jídelna, jež sytila nás velice dobře. K snídani vždy něčím naplněný talíř nebo křupky a čaj, výjimečně dokonce kakao.. Výborné obědy a večeře..Dokonce se i podařilo téměř splnit heslo:,, Slibuji, že nebudou každej den knedlíky.“ Vyslovena ústy raději nezmiňované osoby. Velkým problémem bylo udržet si trvalé místo nikoliv pod sluncem, ale u stolu. Vždy, přicházeje do stravovacích prostor byl na obzoru škůdce..a nebo celá kolonie.

Den, co den jsme měli tréninky a pokoušeli jsme se dovést svou fyzičku do takového stupně pokročilosti, abychom se ani tolik slibovaného běhu kolem Mácháče nezalekli… ("Bohužel" se tato radost neuskutečnila... :-))

Pravidelně jsme také chodili na procházky po přilehlém i nepřilehlém okolí a poznávali krásy jarní přírody.

Pro milovníky dlouhého ranního spánku a válení se v posteli bylo každý den od 6:00 středoevropského času připraveno sezení nebo chcete-li Zen, kterýžto měl za účel rozvíjet naší psychickou stránku, koncentraci a posilovat naše „duševno“. Takovéto meditace se konali i ve večerních hodinách po deváté hodině večerní. Stojí za zmínku říci, že se jich neúčastnilo mnoho jedinců a to je možná i lépe.

Pro zpestření večerního života byli pořádány všelijaké aktivity. Sledování filmů, zpívání písní (Byl otec Abrahám…), sportovní utkání Raků a jeden večer bylo obšťastněno mladší pokolení diskotékou.Našla se i odpadlická skupinka, která se vyloženě věnovala karbanickým počinům a nebo hraní Macháčka( Mimo jiné, mám dva indiánky,nevěříš? Tvoje chyba..)

Dny na soustředěni se chýlily ke konci a my jsme pomalu začali balit svoje svršky. Někteří vysloveně odvážní jedinci se ještě na poslední chvíli vyfikly do kimona a šli vyzkoušet nejen své dovednosti, ale i štěstí na zkoušky pro dosažení vyššího pásku. Všichni zúčastnění byli velice mile překvapeni, poněvadž verdikt dopadl pro každého kladně.

A pak mohla začít pořádná mrskačka. Pomlázky se jen prohýbaly a sladkosti se kupily.. Holky utíkali, co jim nohy stačily. Největším záškodníkem a necitou byl však sensei, který nikomu nic nedaroval… teda daroval, pár krutých ran. Štěstí bylo, že po hodině se role prostřídali a ženská část zmlácených mohla uštědřit také pár odplatných ran klukům.

Kufry stály v hlavní hale připravené k odjezdu a my, z jedné strany „šťastní“, že druhého dne se jde do školy, a na druhou stranu velice smutní, že už končí náš společný pobyt tady, odnášeli jsme svých pár švestek do přistaveného autobusu a loučili se s okolím. Nakonec jsme odjeli a zadní řada pražského autobusu opět mohla oceňovat dokonalou práci skladníků zavazadel, neboť nezdá se jakou sílu má gravitace.

OSS…

Mariana, Týna, Lucka, aneb větší "hadice" z Hloubětína

Nahoru